CELEBRITY A FILMÍKY OD A DO Z

Do svých čtrnácti let zpívala v černošském kostele ve sboru. Pak to vzala skokem s několika vruty přes hip-hop, r'n'b, klubovou scénu a punk-rock až k současnému rebelujícímu popíku. Pardon - piruetu v moulin-rougeovském hitu Lady Marmalade s Christinou Aguilerou nesmíme opomenout... Kdo by řekl, že je řeč o jakési dívce jménem Alecia Moore!

Už jako malé ptáče ses uchytila na klubové scéně. Jak vlastně vzpomínáš na své rockové začátky?
Jo, tak to mi tenkrát bylo třináct. To byla zábava, myslím tím, jako že bylo aspoň co dělat:-). Kapelu jsme dali dokupy z děcek ze střední, já jsem teda byla ještě na základce..., ale hlavní důvod, proč jsme hráli, byl ten, abychom prostě něco dělali a nenudili se. Navíc mě vždycky děsně bavilo zpívat. Pořádali jsme různý šou nebo hráli po klubech - bezva vzpomínky. Nemusela jsem sedět doma na zadku. S touhle partou jsem taky nastartovala psaní vlastní muziky. Psala jsem hudbu i texty a vyhrávali jsme jednu soutěž talentů za druhou - úžasnej pocit! Celou dobu mě obklopovali samí kluci, byla jsem mezi nima jediná ženská.

Kdy ses rozhodla, že z tebe bude Pink, a ,přijala" svou růžovou image?
Já se vlastně jmenuju Pink od doby, kdy jsem byla malá holčička. Byla to moje přezdívka, asi jsem měla nějaký narůžovělý vlasy, nebo co:-). Jednou jsem pak někde objevila růžovou barvu na vlasy a řekla si: ,Jo, to bude úlet - - přezdívají mi Pink, tak si to aspoň můžu dát na hlavu.' Udělala jsem to a moc se mi to líbilo. Prostě jsem začala považovat růžovou za svou přirozenou barvu. A nosila jsem ji donedávna.

Růžová se skejtem nejdou moc dohromady, jak ses vlastně mezi skejťáky zamotala?
Bezhlavě jsem se do skateboardingu zbláznila! Na rampách jsem strávila nejvíc času. Dokonce jsem byla i v pár skejtových časopisech. Musím říct, že jsem byla fakt dobrá:-)! Bylo to skvělý období. I když, co jsem si musela doma vyslechnout...Co mě vždycky dokázalo nakopnout, bylo, když mi někdo říkal, že něco nemůžu dělat. Třeba ,nemůžeš zpívat r'n'b, protože jsi bílá' nebo ,nemůžeš bejt skejťačka, protože jsi holka'. Vždycky jsem radši lezla po stromech místo oblíkání bárbín právě proto, že by to holčičky dělat neměly. Ze začátku si všichni mysleli, že moje skateboardová životní etapa je jen jedna velká póza, tak jsem se rozhodla, že jim to natřu a porazím je. Ráda lidem dokazuju, že se ve mně pletou.

Takže máš za sebou rebelskou minulost. Kdyby ses mohla vrátit v čase, určitě bys nezměnila ve svém životě nic... Přemýšlíš o tom, jaký dáváš příklad svým fanouškům?
Já vím, kde jsou hranice. Vždycky jsem měla vnitřní hlas, který mi radil, co je dobře a co už je trochu moc. Rebelkou se stávám v závislosti na ostatních:-). Když všichni pochodují v zástupu, já půjdu v protisměru, napříč, jakkoli jinak, ostatním naschvál. Ale zrovna tak, jako to uměj malý děti, musíš u toho být sama sebou. Každej se musí najít a hlavně se nestarat, co si myslí ti okolo. Dělej si, co chceš, a omračuj ostatní, aby tě následovali. Lidé obecně spíš respektují osobnosti, které si stojí za svým, než poddajné slabochy. Moje heslo je a bylo: ,Zaujmu ostatní tak, že mě budou následovat.' Já za váma chodit nebudu! Chci dělat to, co baví mě. Snad se ke mně někdo připojí. Zatím si vystačím sama. Je to potřeba, svět není takovej jako v televizních limonádách. Je šílenej, a nejšílenější pro děcka z aglomerací.

Dočetla jsem se, žes kdysi prohlásila, že hrát v kapele je těžké a že proto radši zpíváš sólově...
S kapelou mi bylo moc fajn. Prošla jsem dvěma... vlastně třema... nebo dokonce čtyřma! Jenomže jsou kapely a kapely... Miluju takový to souznění, harmonii a harmonizaci. Jste tři ženský, bydlíte spolu, zpíváte spolu, dejcháte spolu, brečíte spolu a pak i ten zvuk, kterej vy tři vykouzlíte, je prostě nádhera. Jiný je to v kapele, kde má každej odlišnej životní styl... Já jsem třeba hrozně výbušná a emotivní, takže je pro mě, upřímně řečeno, trochu problém vyjít s dvěma různýma lidma. Už mám za sebou takový ty pocity, kdy chci dělat úplně všechno...

...tak mě napadá, kolika hudebními žánry jsi vlastně prošla? Co děláš teď?
Nemůžu se zařadit do žádný kategorie. Vím, že každý má rád, když si věci zaškatulkuje, ale já se tomu vyhejbám. Můj život a já jsme hrozně vrtkaví. Mám teď dost oblíbený slovo ,eklektický" (přinášející od všeho něco - pozn.red.). V podstatě to znamená, že hudba je všechno, protože vstřebává hodně různých vlivů. Táta, který mě přivedl k hudbě, moje máma, já, moji kamarádi - to všechno jsou šíleně odlišný vlivy. Z toho plyne, že moje hudba je proměnlivá, protože ji tohle všechno tvaruje. Můžeš slyšet razanci v určitých momentech, ale je tam taky jemnost a měkkost. To je asi všechno, co k tomu můžu říct:-).

Představ si, že jsi u psychologa. Jak bys popsala Pink?
Jé, jak bych popsala svou osobnost... To je pěkně těžký. Nevím, mám teď úplně vymeteno. Byla jsem takový divoký dítě, co je do všeho hrrr. Trpěla jsem pocitem, že neexistuje nic, do čeho bych se nemohla pustit. Zpívala jsem v kostele, v rockový kapele, dováděla v klubech, chodila do školy, hrála pozemní hokej, dělala gymnastiku, skateboarding, tisíc věcí. Našli byste mě všude. V 10 letech jsem myslela, že je mi 30. Až teď jsem se trochu uklidnila a opravdu mě bere jenom hudba. Fakt jsem vychladla, a docela hodně! Zjistila jsem totiž, že všechno na světě se děje z nějakýho důvodu. Když mi bylo 16, podepsala jsem kontrakt s firmou na vydávaní desek. Takže jsem byla jakoby u konce. Vlastně všechno to bláznovství jsem si užila do 16, od tý doby jsem jako proměněná. Došlo mi, že příležitosti, který jsem dostala já, nemá každej. Odmala jsem věděla, že chci v životě zpívat. Učení mi vůbec nešlo. Když se mě ve škole ptali, kde mám domácí úkol, odpovídala jsem: "Vůbec nevím, co po mně chcete. Já jsem přece zpěvačka!"